Vynikající plátno za tisíc lir! Lepší v širokém okolí nenajdete! Ta jemnost, barva, lesk, měkkost, trvanlivost…! Nemusíme obraz dále natahovat: zcestovalí čtenáři bezpochyby atmosféru orientálního tržiště zažili nebo si ji dovedou představit. Včetně výsledku transakce: plátno je prodáno za sto lir, kupující má pocit vítězství a úspory, zatímco obchodník stále ještě bohatě vydělal.

A podobné je to s Temelínem, respektive s naším jaderným programem. A co hůř, i s převažující kulturou veřejné diskuse v Česku. Včerejší Hospodářské noviny ohlásily „Konec jaderné fikce“ neboli zaznamenaly posun v energetické koncepci po nástupu ministra Martina Kuby. Zatímco za jeho předchůdce Martina Kocourka se v návrzích Státní energetické koncepce objevovala vize na stavbu osmnácti reaktorů, hovoří Kuba již pouze o Temelínu a prodloužení životnosti Dukovan.

Ministr realisticky konstatuje: „Nové elektrárny by ani nebylo kde postavit.“ Má pravdu. Stejně jako je pravda, že ten původní návrh byl absurdní, megalomanský… Méně pozornosti se už ovšem věnuje tomu, že ten původní návrh také nikdo nebral vážně. Ať už si o odbornosti úředníků na našich ministerstvech a o našich politicích myslíme cokoli, neměli bychom z nich zase dělat až takové idioty, kteří by si nevšimli, že na elektrárny tu prostě není místo nebo že by se tady nesehnaly peníze ani na čtvrtinu z nich…

Neboli: nyní se nám ministerští úředníci a politici prezentují jako realisti par excellence, kteří přece rozumějí své práci a vědí, co je pro tuhle zemi dobré. Drží se při zemi, společně s námi „obyčejnými lidmi“ i kritiky z řad nejrůznějších zelených bojůvek odmítají velikášské neudržitelné plány… Plátno už je prostě za dvě stě a za chvíli se přiblížíme té předem naplánované stovce.

Abychom tak mohli hovořit o „konci jaderné fikce“, museli bychom se vrátit k tomu, oč především tady od začátku skutečně jde, tedy ke stavbě nových reaktorů v Temelíně. Sázka politiků na to, že odmítnutí absurdní vize, kterou předem sami stvořili, automaticky povede k širokému veřejnému přijetí „rozumné“ varianty, je chytrá. Sama o sobě ale prostě nevyvrací obavu, že i stavba nového Temelína je „jadernou fikcí“.

Zkušenosti z probíhající stavby reaktorů ve Finsku a Francii, orientace vyspělých evropských zemí na obnovitelné zdroje, možnosti zvyšování energetické efektivnosti ukazují, že elektřina z Temelína by byla zbytečná, drahá, vyráběná na základě zastaralé technologie. Politici tvrdí, že nemáme jinou možnost a že Temelín zajistí navíc předpoklady blahobytu, protože budeme moci elektřinu vyvážet. Zkoumat, zda i toto není fikce ale určitě stojí za to. Také by se nám totiž mohlo stát, že Temelín přinese něco ve stylu nové „železné opony“ – budeme se izolovat, protože budeme investovat do jiných technologií než okolní vyspělé země. Nejenom že energii nebudeme vyvážet, ale ztratíme navíc i konkurenceschopnost.

Tohle plátno je prostě možná zatraceně drahé i za stovku. A možná ani nezahřeje.

Zdroj: Hospodářské noviny,

Autor:  Michal Komárek, programový ředitel Greenpeace ČR